Odevšad kráčím k tobě - 255. výstava A.V.
07/06/2026Vernisáž proběhne 7. června 2026 v 16:00 hodin v Městském muzeu a galerii Hustopeče.
Úvodní slovo: Mgr. Soňa Nezhodová, Ph. D.
Slovo k výstavě: Mgr. Julie Vojtková
Slovo malíře: Antonín Vojtek
Hudební vystoupení: Tatsiana Drobysh a prof. Vladislav Bláha, Inultus – hudební skupina studentů hustopečského gymnázia
Akce se za příznivého počasí bude konat na nádvoří domu U Synků.
Těšíme se na setkání! Tato příležitost se již nemusí opakovat.
Video z instalace s pozvánkou najdete tady.
Video z ateliéru A. V. o obraze JARO 2020 najdete tady.
S velkou radostí jsme si užili setkání na vernisáži. Děkujeme všem, byl to společný čas, na který nezapomeneme. Krátké video od Veroniky Novákové si můžete prohlédnout tady.
Za spolupráci děkujeme Břeclavskému deníku Rovnost, kde najdete další fotografie z vernisáže od Zbyňka Maděryče a další informace. Číst můžete tady.
Báseň ODEVŠAD KRÁČÍM K TOBĚ si můžete poslechnout tady.
Odevšad kráčím k tobě
Zamyšlení nad básní Antonína Vojtka
Každý malíř potřebuje svou múzu. Postava múzy, ať už ve smyslu mytologickém nebo čistě lidském, provází umělce prakticky od nepaměti. To, že tvůrci k práci nestačí pouze dobré barvy, rudky, papír či plátno a zajímavý námět, je něco, k čemu se umělci opakovaně vrací. Má-li být dílo něčím nové, jiné, má-li diváka okouzlit či uhranout, musí v něm být „to“ něco navíc – špetka tajemství, nebývalý emocionální náboj, síla myšlenky… Pro to všechno se umělci obrací ke svým múzám a snaží se napojit na záhadnou žílu inspirace. Někteří svou múzu těžce hledají, pronásledují ji, a ne a ne ji dohnat. Krátce se jí dotknou a opět strádají. Umělce málo co děsí více než její absence, protože když je pryč, zdá se, že se již nikdy nevrátí. Pro některé se múza vtělí do člověka či místa, aby měli umělci inspiraci stále nablízku. Vede jim pevně ruku a tvorbu provází radost a uspokojení. To je i případ malíře Antonína Vojtka (*1934), který se naplno výtvarné tvorbě věnuje již přes padesát let. Umění ho provázelo od samého mládí v jihomoravské vesnici Horní Bojanovice i v rámci gymnazijních letech v Hustopečích. Antonín Vojtek zastává přesvědčení, že kde je usilovná každodenní práce, nechybí ani múza. Po vzoru motta Maxe Švabinského „Ani den bez čárky.“, kráčel po své umělecké cestě, objevoval taje tohoto světa, a nakonec nalezl trvalý pramen inspirace v krajině pod horou Pálavou.
Odevšad kráčím k tobě,
jsem poutník,
jdu, čekám, hledám.
Nořím se do tvé náruče,
do tvého chvění,
do tvých tajemství.
Na počátku sedmdesátých let minulého století se Antonín Vojtek rozhodl účastnit úkolové akce Mizející krajina, kterou vyhlásil Český fond výtvarných umělců s cílem motivovat výtvarníky, aby zachytili svůj subjektivní pocit z krajiny, která měla již v blízké době nenávratně zmizet pod hladinou dnešních Novomlýnských nádrží. Vojtka, který byl od dětství s krajinou úzce spojen, tato zkušenost zasáhla. Získal díky ní potřebné odhodlání a rozhodl se, že krajině zasvětí svou výtvarnou práci, že se stane malířem této krajiny, malířem jižní Moravy. Důvěrně poznal všechna její zákoutí, nebál se brodit močály lužního lesa, trávit zde čas i dlouho po setmění s hejny much a komárů, pozorovat její život, přizpůsobit se jejímu tempu. Antonín Vojtek často říká, že za všechno vděčí své krajině, a proto se jí snaží její lásku oplatit prostřednictví své tvorby.
Pro tebe míchám
zeleň pro sny,
okry pro tvé paže,
hněď, zlato a stříbro
pro tvé vlasy.
Modrou a bílou pro
tvé slzy, pro tvé oči.
Spisovatel Otto František Babler napsal, že: „Při prvním tahu štětce malířovu ruku vede Múza – všechny ostatní už musí vykonat sám.“ Umělec a jeho múza potřebují být v souladu, jen tak může vzniknout nový obraz. Antonín Vojtek i ve svém věku 92 let každý den tvoří. Nemůže se již tak často do své krajiny vydávat, a tak ona přichází za ním – ve vzpomínkách i snech. Diváci tak na výstavě Odevšad kráčím k tobě mohou vidět výsledky spolupráce umělce a jeho krajiny a všimnout si, že mnohé z obrazů vznikly v posledních letech. Umělec stále kráčí ke své krajině, vstupuje do ní každý den při své práci, noří se do ní a zprostředkovává nám své přetrvávající okouzlení.
Jdu za tvými vůněmi,
za tvým záhadným úsměvem,
choulím se do tvé náruče.
Mé oči plují v tvých očích
stále k jihu
až k teplému jižnímu moři.
Má líbezná krajino!
Mgr. Julie Vojtková, 2026
|
ODEVŠAD KRÁČÍM K TOBĚ Antonín Vojtek malíř, spisovatel a galerista; „malíř jižní Moravy“ se narodil 10. ledna 1934 v Horních Bojanovicích rodičům Antonínu a Františce Vojtkovým. Horní Bojanovice byly po staletí součástí Hustopečska a jejich provázanost spočívala jednak v hospodářské sféře, protože Hustopeče byly jedním z nejdůležitějších obchodních center Moravy, jednak v politickém ohledu, protože od roku 1850 se Hustopeče staly sídlem rozsáhlého politického okresu – okresního hejtmanství. Proto není divu, že nejstarší vzpomínka Antonína Vojtka se vztahovala k první návštěvě Hustopečí, jíž jako čtyřletý absolvoval v osudovém roce 1938. Nástup nacismu, který se v Hustopečích odrazil ve zvlášť agresivní podobě, odřezal toto město poprvé v jeho dějinách od českého zázemí, a to vztyčením hranic; takže Antonín Vojtek svůj útlý věk strávil v pohraničí mezi Německou říší, k níž patřili Hustopeče, a zbytkovým Československem, později Protektorátem, k němuž patřily Horní Bojanovice. Co však malému chlapci nacistickým záborem odepřeno být nemohlo, byl pohled na v dáli „se modrající“ Pálavu, který velkolepě umožnovaly hornobojanické vysoké horizonty. O jednu ze svých hlavních uměleckých inspirací tak nebyl budoucí umělec se silným vztahem k přírodě a krajině rozhodně ošizen. Po válce se ty nejtěžší chmury rozplynuly a nastala éra víry v lepší příští. Antonín Vojtek mohl absolvovat reálné gymnázium v Hustopečích, kde roku 1952 odmaturoval a mohl usilovat o dráhu malíře, po níž toužil. K ní se ale nakonec nedostal studiem na AVU v Praze, jak si předsevzal, ale přes dráhu učitele, kterou po studiu na pedagogické fakultě v Brně a opět po různých peripetiích (např. přes umístění ve vysídlených západních Čechách), završil roku 1958 učitelským působením v Hustopečích. Tato éra se skončila počátkem 70. let v rámci normalizace, kdy kvůli předchozí politické angažovanosti přišel Antonín Vojtek o místo ve školství. Pak se po nějakou dobu živil jako dělník a později jako podnikový výtvarník v hustopečské mostárně (Nové Huti Klementa Gottwalda) a tou dobou také na popud výzvy Českého fondu výtvarných umění začal v rámci akce „Mizející krajina“ systematicky zachycovat lužní krajinu podél řeky Dyje pod Pavlovskými vrchy, kde bylo v plánu vybudovat kaskádu rozsáhlých vodních nádrží. Jeho tvorba, zejména olejomalby zachycující lužní a vinohradní krajiny, měla mimořádný úspěch, což mu koncem 70. let umožnilo stát se umělcem na volné noze a zrodil se fenomén, zrodil se „malíř Jižní Moravy“. Pak nadešel rok 1989 s opětnou vírou v lepší příští, kdy nastala éra politické angažovanosti, ale po celkem logické ztrátě iluzí se malíř Vojtek naštěstí opět plně navrátil k umělecké činnosti. Tuto navíc rozšířil i o sféru galerijní (svou první Galerii otevřel v roce 1992 v Podivíně), o vydavatelskou činnost a o vlastní básnickou a vzpomínkovou tvorbu. Je autorem 13 obrazových knih, z nichž poslední nazvané Horním Bojanovicím s láskou a Dětství v Horních Bojanovicích (sny, touhy a naděje) věnoval své rodné obci. Obrazy z Bojanovic tak zachycují sice nadále vinohradní krajinu, ale zároveň i zdejší kopcovitý a melancholický ráz Ždánického lesa. Já se na závěr zmíním o knize Antonína Vojtka s názvem Odjinud, kde autor textem i abstraktními malbami zachytil svůj zážitek z jarní noci roku 2014, kdy se v metafyzickém snu setkal s Králem… Dostal se z tohoto světa, který je podle jeho vlastních slov čím dál víc světem hmoty a hamižnosti, k živé záři, k bráně života, na práh nebe… K těmto prapodivným souvislostem a zážitkům, osudovým zvratům, neexistujícím náhodám bych přidala jednu dosud neznámou skutečnost: V rodném domě (nebo na jeho místě) Antonína Vojtka Na Pekandě č. p. 116 žil v první třetině 19. století sedlář Josef Wolf. Byl pokládán za největšího dobrodince obce, protože se skrze lásku k bližním stal kmotrem mnoha chudých hornobojanovických dětí, jejichž matkám neopomněl nadělovat „do kouta“. Tento dobrodinec zanechal v Bojanovicích kříž, který podnes stojí u paty kostelních schodů a nese nápis „Ku cti a chvále Boží nákladem Jozefa Wolfa z Vrchních Bojanovic v roku 1826.“ Ten vznešený vzkaz je tu s námi už 200 let a cestou přes Bojanovice jej nemůžete minout. Doufáme a přejeme malíři jižní Moravy, malíři z hornobojanovického domu Na Pekandě č. 116, aby i jeho dílo zůstalo navýsost vznešeným vzkazem budoucím staletím…
Mgr. Soňa Nezhodová, Ph. D. Hustopeče 7. 6. 2026
Městské muzeum a galerie Otevírací doba: Ve státní svátky je otevřeno jako v neděli (pokud není uvedeno jinak v aktualitách).
|