Z moravské země...

Vážení přátelé, přijali jsme pozvání a výstavní rok k životnímu jubileu Antonína Vojtka obohatíme výstavou Z moravské země... v sídle rádia Proglas v Brně.  

• Vernisáž se uskuteční v pátek 11. října v 17 hodin v Knihovně Proglasu
• Úvodní slovo pronese Lenka Vojtěchová, Julie Vojtková
• Hudební doprovod připravil: prof. Mgr. Vladislav Bláha, ArtD.
• Výstava je přístupná od pondělí do pátku od 7 do 19 hodin,
  o víkendech a ve svátky po dohodě na tel. 543 217 241
• Cestu najdete lehce podívejte se .
  
• Rádio Proglas 

 V pátek 11. října 2024 jsme zahájili 251. výstavu Antonína Vojtka Z MORAVSKÉ ZEMĚ... V krásné atmosféře jsme prožili příjemný čas. Můžete si přečíst kurátorský text Julie Vojtkové - 

Z moravské země: Antonín Vojtek

Tvorba Antonína Vojtka, kterému se též přezdívá malíř jižní Moravy, bytostně vyrůstá z jeho kraje. Barvy, které na své paletě míchá, jsou barvami přírody, jejíž oslavě zasvětil svůj život – hnědé odstíny rozoraných polí, zelené tóny lužních lesů, červené kontrasty šípků svítících mezi cáry mlhy a hlavně všudypřítomná modř tůní, řeky Dyje a nebe. Z těchto barev splétá jeden velký příběh o krajině jižní Moravy, velebí ji jako svou rodnou kolébku, jako své útočiště, jako nekonečnou studnu inspirace a vrací jí vše, co mu za ta léta jeho života poskytla. Snaží se ve svých olejomalbách, ale také kresbách, zachytit nejen její život, ale též její zánik. Zaznamená s pečlivostí a vnitřním pocitem spřízněný koloběh života, který v přírodě probíhá – tlející dřevo z nějž vyrůstá něco nového, vysoké a majestátní pomníky stromů na Pohansku a také vybělené kostry stromů čnějící z nehnuté hladiny novomlýnských nádrží.

Antonín Vojtek se svou krajinou souzněl od útlého dětství, které takřka celé prožil v její bezprostřední blízkosti. Lesy v okolí Horních Bojanovic se staly jeho přítelem, ochráncem i zdrojem potravy. Hora Pálava tyčící se v mlžném oparu zase mystickým přeludem, ozvěnou pravěku a cílem mnoha jeho výprav. Během své umělecké cesty si prošel dlouhým obdobím tápání a hledání, kresbu inspirovanou Maxem Švabinským vystřídala exprese, náměty figurální i kosmické, op-artové vize i abstrakce. Krajina mu však vždy byla nablízku. Svůj výtvarný jazyk nalézá snad trochu paradoxně v souvislosti s její ztrátou. V roce 1971 se rozhodne zúčastnit akce Mizející krajina, aby spolu s ostatními výtvarníky zachytil divokou a nespoutanou krajinu v okolí obce Mušov, která má být pohřbena pod hladinou vodního díla. Pro malíře se tato zkušenost stává osudnou a jeho dílo získává nový rozměr, autor má totiž nový cíl, již nemaluje jen pro sebe, ale hlavně pro ni – pro krajinu, která se neumí bránit, která mluví jen s lidmi, kteří jí dovedou naslouchat. Proti rozhodnutím režimu, proti těžké technice, je zcela bezbranná, a nakonec jsou bezbranné i řady ekologů a vědců, které se snaží přírodní katastrofu zmírnit. Sám Antonín Vojtek vystupuje na schůzi ekologů jako zastánce možnosti revitalizace.

Malíř mluví svým dílem, svým štětcem a svými barvami, a tak téměř dennodenně pracuje na svém odkaze, na pomníku podpálavské krajiny. Kolem mušovského kostelíka krouží hejna ptáků, poslední stromy se noří pod hladinu, ale v dílech Antonína Vojtka je krajina stále živá. Zachycuje její dřívější podobu a zaznamenává i ten současný, až nepřirozeně tichý „půvab“ vodního díla a divák jako by slyšel zvuky tahačů a bagrů a utíkající zvěře. Pro ty, kteří jsou ochotni mu naslouchat, je jeho dílo nejen příjemným společníkem, ale též připomínkou, výstrahou a apelem.

Krajina jižní Moravy není oddělenou entitou, do jejíhož plenéru malíř zavítá, aby načerpal inspiraci. Je jeho přímou součástí. Ve svých dílech zobrazuje její soužití s lidskou civilizací – rozorané plochy polí, domky s červenými střechami, dominanty Lednicko-valtického areálu, a hlavně sakrální stavby a stavbičky. Boží muka, křížky a kapličky jsou jako perly rozeseté v mírně rozvlněném moři naší krajiny. Jsou místem k zamyšlení, meditaci i odpočinku, jsou od pradávna významným orientačním bodem pro poutníky, a to nejen ve smyslu geografickém, ale také duchovním. Autor popisuje silný pocit okouzlení, když ho otec už v jeho čtyřech letech vzal s sebou do nedalekých Hustopečí. Tam na schodech gotického chrámu svatého Václava, čekal, upíral své zraky k nebi, i na ten ruch, který se pod ním odehrává a přemítal nad řádem světa. K nebi se upínat nepřestal – poznal ho díky létání na rogalu i díky svým snům, později se prostřednictvím svých abstraktních obrazů podíval až do vesmíru.

Ústředním obrazem této výstavy se stalo dílo Rozjímání – Sv. Jan Nepomucký z roku 2019. Socha svatého Jana Nepomuckého se tyčí do výšky na pozadí modré plochy novomlýnských nádrží, které ukrývají obec Mušov, v blízkosti které původně stála. Tato socha a mušovský kostelík jsou památkou na životy a osudy zdejších lidí… Malíř nezachycuje realistický výjev, socha totiž ve skutečnosti stojí u pavlovské hřbitova. Na svém obraze komponuje hluboký příběh o lidské paměti a povaze. Socha se v zádumčivém gestu odvrací od zatopené obce, stále nablízku, přitom tak násilně odtržená od svých kořenů.

Výstava Z moravské země je jen malým nahlédnutím do tvorby Antonína Vojtka a zároveň je ohlédnutím za nabitým narozeninovým rokem, v rámci kterého jsme se s vámi mohli vidět v Břeclavi v MMG (výstava Pod paží tisknu křídla…), v rámci Víkendu otevřených zahrad v Blažovicích u Brna, v Havlíčkově vile v Poštorné (Mezi světy), v Prostějově (Krajina mého srdce). Její název odkazuje na stejnojmenný obraz z roku z roku 1987, na němž zachytil rozpadlý dřevěný vyřezávaný kříž mezi vinohrady za obcí Němčičky. Po letech jsem se na ono místo vypravila, pozůstatky kříže jsem však nenašla, a tak se stal dalším artefaktem žijícím už jen na plátnech Antonína Vojtka. Pokud však budete mít čas, zkuste ho nalézt sami. Při pátrání jistě narazíte na mnohá místa z malířových obrazů.

 Julie Vojtková -  říjen 2024

Na veřejném profilu Facebooku Galerie 99 najdete fotografie ze setkání. I když preferujeme osobní setkání a záznam z vernisáže bez osobní účasti není úplně ideální, tak můžete najít celý záznam na youtube Rádia Proglas.