Krajina mého srdce - MGP Prostějov

Vážení a milí přátelé, vše se připravuje a uvidíte úplně novou výstavní kolekci, kterou jsme společně s týmem Muzea a galerie v Prostějově připravili. 

Zahájení proběhne 4. července za přítomnosti skvělých muzikantů Zuzany Lapčíkové - cimbál a Vladislava Bláhy - kytara a představíme také nový katalog k výstavě. 

Výstava potrvá do 6. října 2024 a věříme, že si návštěvu užijete a najdete čas na setkání s malířem Antonínem Vojtkem, který se na vás těší.

Vážení návštěvníci, 

ráda bych vás přivítala na vernisáži obrazů Antonína Vojtka pod křídly devadesáti bílých ptáků. Tento motiv byl zvolen jako hlavní instalační prvek doprovázející umělcovy jubilejní výstavy v roce 2024 v MMG v Břeclavi a také zde v Muzeu a galerii v Prostějově. Pro tuto příležitost bylo zhotoveno devadesát siluet, které odkazují na každý rok malířova života, symbolizují jeho dlouhou životní i uměleckou cestu a provázejí návštěvníka výstavou. Jako předloha posloužil obraz Antonína Vojtka Vzpomínka na Pálavu (z roku 2017).

Motiv létání se prolíná prakticky celou tvorbou malíře Antonína Vojtka. Přes kosmické abstraktní vize a nadšení z dobývání vesmíru se umělec vrací zpět na Zemi, zpět do lůna své rodné jihomoravské krajiny. Zachycuje ji, jako by zamrzla v čase. Jezírka, tůně, lužní lesy, pole… To vše v sobě skrývá bující život, ten je však pod povrchem. Divák ho může jen tušit, může si živě představovat všechen ten hmyz a další zvířectvo ukryté v hojné vegetaci. 

Malíř to do svých obrazů vložil, aniž by vše přímo popisně zachytil svým štětcem. Do jeho obrazů však z živočišné říše patří zcela bez pochyby ptáci. Volavky, čápi, husy, racci, ledňáčci či kvakoši vnášejí do obrazů život. Často jsou též symbolem, zrcadlením osudů lidských. Hejna bílých tažných ptáků představují dlouhou cestu, kterou již umělec ušel, ale též odkazují na vyšší řád panující nejen v samotné krajině, ale též v celém vesmíru. Je to nekončící koloběh odchodů a návratů. Ptáci v obrazech nezřídka symbolizují loučení, loučení s jeho milovanou podpálavskou krajinou skrytou nyní již desítky let pod mlčenlivou hladinou vodního díla. Je to námět, ke kterému se neustále vrací, jak můžeme vidět například na obraze Loučení (z roku 2024), který si můžete prohlédnout přímo v tomto sále – velké hejno bílých ptáků, které v Loučení naposledy krouží okolo mušovského kostelíku, lze chápat též jako reprezentaci lidských duší, které musely opustit svůj domov. Mnohé již pohltila voda, mnohé již pohltil čas. Zůstaly ale všudypřítomné oči krajiny a oči malíře.

Na krajinu nahlíží umělec často z nadhledu, jako by se nad ní vznášel. Jindy přes hustou vegetaci lužního lesa toužebně vzhlíží k nebesům. Malíř Antonín Vojtek měl a stále má svá křídla. Od malička snil o létání. Nejprve lezl hbitě jako veverka na stromy, později se naučil létat na rogalu a díky knihám a své fantazii se dostal až ke hvězdám. Snil o létání, protože létání představovalo svobodu, možnost volby. Uvědomil si, že právě umění je pro něj tou pravou cestou ke svobodě. Našel způsob, jak být věrný sám sobě i své krajině a ten let si stále užívá. Každý obraz je pro něj výzvou, novým dobrodružstvím, novou cestou. Jak sám jednou řekl: „Mé ruce jsou mými křídly!“

Julie Vojtková 2024