V náruči lužního lesa
01/07/2025V náruči lužního lesa: Zpověď malíře jižní Moravy
Ty víš, řeko Dyje,
ty víš, jak ti bylo,
ty víš, co to pro tebe znamená.
Napsali ti ortel,
narýsovali plány
usekli ramena.
Lužní lesy na jihu Moravy, poklidná řeka Dyje a majestátní hora Pálava se staly mým osudem. Procestoval jsem desítky zemí Evropy a vždy, když jsem se vracel zpět, mě lužní lesy vzaly do své náruče. Poznával jsem svět, obdivoval jeho pestrost, ale opravdovým útočištěm a domovem pro mě vždy byla a bude malebná příroda jižní Moravy.
Tato krajina luk, luhů a jezer se stala mou univerzitou, ale také mou věrnou přítelkyní a láskou. Poznal jsem důvěrně byliny, květiny, vodní ptactvo, a dokonce se spřátelil i s komáry. Jízda na člunu po řece Dyji byla mým každoročním obřadem vítání jara či léta. V prostředí lužních lesů jsem prožíval celý rok, nacházel jsem zde nejen klid, ale také nevyčerpatelný zdroj inspirace k mé umělecké práci. Zdejší příroda skrývá mnohá tajemství, která odhalí jen těm, kteří umí naslouchat. Těm, kteří nespěchají a stanou se její součástí. Těm, kteří se jí otevřou a splynou s ní. Jedním z unikátů jsou prastaré duby, které jsou úžasnými pomníky plnými tajů a mystiky. Vnímám ty duby jako bytosti, které umírají. Mohou působit melancholicky. Přestože je už mnohé dostihla smrt, žijí však dál a jejich „hlavy“ zdobí koruny – klobouky čapích hnízd.
Lužní les má své nezaměnitelné kouzlo ve všech ročních obdobích. Zažil jsem pád obrovského suchého stromu v zimním jitru a dodnes si pamatuji ten pocit němého úžasu, který ve mně tento okamžik vyvolal. Pobýval jsem v lese opravdu ve dne v noci a kdo nezažil, neuvěří, jak lužní les v noci žije. Jako absolvent oboru brněnské univerzity zaměřeného na botaniku jsem pozoroval tajemství bylin jako je například podražec, kokotice, pryžec, šmel či netýkavka Royelova.
Po tom, co jsem opustil svou učitelskou profesi a politický režim mě přiměl vystřídat mnoho zaměstnání, jsem se konečně stal malířem ve svobodném povolání. Vděčím za to opět své krajině. Měl jsem poté dostatek času na to, abych mohl v přírodě doslova žít a pochopit mnohá její tajemství. S úžasem jsem pozoroval černé čápy, pestrobarevné drahokamy – ledňáčky, bílé labutě, kormorány, racky, volavky, kvakoše, divoké kachny, husy, ale také krahujce, káňata a orly. Přihodilo se mi, že za mnou přišlo mládě vodouše. Ležel jsem v trávě a ono mi pohlédlo z pár centimetrů do očí.
Za záchranu lužního lesa jsem vždy bojoval a zachytil jsem „umírající krajinu“ v obrazech, které byly vystaveny v Brně v Galerii pod krokodýlem. Úkolové akce Mizející krajina se nás v roce 1971 zúčastnilo asi patnáct. Měli jsme tu čest uchovat ve svých dílech navždy svědectví o kráse zdejší přírody, ale též o zániku velké části krajiny v oblasti Svratky a Dyje.
Krajina mě přijala jako svého člověka – malíře a dala mi poznat svá tajemství. Nikde v naší zemi, ba ani jinde ve světě jsem nenašel přírodu tak romantickou a půvabnou. S touto krajinou jsem se často loučil tam u Soutoku, kde se řeka Dyje a Morava se spojí, aby dál putovaly na Slovensko a pak až do moře. Celý život jsem zasvětil lužním lesům a kraji pod Pálavou. Celý život čerpám náměty pro mé obrazy právě z této krajiny a na oplátku ji oslavuji a velebím.
Jdu tichem.
Lužní les přikryl poprašek
sněhu.
Tu a tam něco zaskřípe,
stromy vzdychají v mrazu.
Jdu tichem.
Ptáci umlkli.
Datli nevyťukávají své
signály.
Za mými zády padá strom.
Suchý obrovský pahýl osiky.
Vylekán se octnu v bílé mlze.
Vír sněhu halí les.
Kmen se položil na bílou
podušku,
se vší slávou,
se salvou na rozloučenou.
Od splávku prolétl barevný šíp.
Život a smrt se prolnuly.
Antonín Vojtek, květen 2025